Přicházejí, aby mě rušili. Dělám, že jsem zrovna na odchodu. Dva roky, sedm měsíců a dvanáct dní. Ale jít do města zdechlých psovodů? Leda léčit si nervy škrobem. Nechat zde troskamenty a samohýby. Když utopit, tak v Temži. Když popravit, tak na dvoře Alžběty první. Už bych jel, nebýt karantény. Zahrát si na pomatení mysli. Nemám jim co říct, nic pro ně nemám.

Z vlastivědného muzea vylézají švábi. Ještě je zde pnutí, kynoucí těsto, chvíle pro písničku. Život psa na udici, návnada byla frankofonní. Děti z Bullerbynu jdou okolo koše. Vrážet peníze do nepojízdných tlumičů. Několik mileneckých obtisků s kávou. Rozumíme si vestoje i na břiše. Rozloupáváme ořechy ve větrném víru. Na zvrásnělé kožešině, na postrach strýcům. Vynořují se s akreditační kartou, přikováni k buldozeru.

Tající sníh dělá místo štěrku. Prznitelé, váleční zločinci v den Haagu. Voda v kalužích si nevzpomíná. Jak ležela v bezvědomí v sněhokupách. Bílá mraveniště v ocelovém městě. Ve stínu růžolících rozjásaných pionýrek. Ve světě menším než špendlíková hlavička. Sníh, dálkový plavec, spolykal hektolitry. Teď mu je blbě na cestě do houslí.

Až dočteš, tak se vrať. Až dočtu, tak se vrátím. Až dočteš, tak se vrať.