Od Borise Viana je klasika. Příběh, který mi pořád nějak unikal, až se ke mě konečně dostal v podobě audioknihy. Během září jsem s ním strávila celkem 6 hodin a 31 minut, většinou při mých cestách do Prahy a z Prahy, a o tom, jak jsem si je užila, si můžete přečíst v dnešní recenzi.

VYKROČILA JSEM SAMA, VSTUPUJI VE DVOU. Kdo ví, a kdo si pamatuje, před nějakou dobou jsem zveřejnila článek. O tom, co mám za sebou, ale především o tom, co mě v létě čeká. Nyní v bodech sepíšu, co se mi splnilo, a naopak, co je jinak, objevilo se a převrátilo mi plány, myšlenky, názory, z čeho jsem vykolejená. Jednoduše, co mě potkalo od posledního psaní. Na konci června jsem sjela Vltavu přes Český Krumlov na raftech. Žádná párty, drinky, alkohol.

Hudba mě provází každý den, ráno mi zlepší náladu společně s hrnkem kávy a loupáčkem, zabaví mě při někdy zdlouhavém cestování po Praze, odpoledne se při ní učím a večer si jen tak prozpěvuju u úklidu nebo přípravy večeře. K hudbě patří tanec, tedy pokud tak můžeme nazvat zběsilé skákání po pokoji nebo kroucení se u sporáku nebo na židli. Co to vlastně je? .